Jupiter, strach, sedmikrásky a bordel.

22. července 2013 v 23:01 | Rigmor Dahl |  Plechovej plot
Byla to šedá prostorná místnost.

Možná sklep? Každopádně tam byla docela zima a dala se tam cítit vlhkost. Jen tam chyběly zavařeniny. Tlustými zdmi a těžkými dveřmi procházela tlumená hudba. O stěnu tam stála opřená nějaká dívka. Kdyby se jí teď někdo zeptal, kde je, tak by asi neodpověděla. Zdála se zabraná do oškrabování tmavě modrého laku z jejích okousaných nehtů a přitom jí vlasy barvy havraního peří padaly přes obličej do jinak tmavě hnědých očí. Pojem čokoládové oči je tak zavádějící. Jaké čokolády? Měla tak tmavé oči, že nebylo skoro vidět, kam se dívají. To zjistila při dlouhodobém pozorování sebe samotné v zrcadle ve svém pokoji. Na chodbě. Na školních toaletách. Ve výlohách obchodů s hodně naleštěným sklem. Pozorovala vše až chorobně. Někdy se bála vyjít do ulice. Protože jí bylo špatně z lidí. Možná měla tolik času na jejich pozorování, že zjistila, že je stejně odporná. Ba víc. Trápila ji nadváha, ale to zase tak neřešila.
Najednou se dveře otevřely. Hudba vlétla do místnosti jako velká voda při povodních. Společně s hudbou tam vešel i kluk, který rychle zavřel těžké dveře. Snad ze strachu, aby ho někdo neviděl. Bylo to tajné? Nezákonné? Oč šlo?
Těžko uhádnout jeho věk. Všichni vypadají stejně. Rok sem, rok tam. Pomalu se přibližoval k opřené dívce. Instinktivně si složila ruce na prsou. Ochraňovala si důležité orgány? Kromě toho se snažila nedávat nijak najevo své nadšení z jeho příchodu. Snad vůbec nečekala, že tam přijde. Snad vůbec neví, že tam měl přijít. Co tady děláš? Ano, tak by to šlo.
,,Ty víš… umm. No, že to musíme tajit,'' řekl místo pozdravu. Protahoval přitom divně slova.
Jen se na něj podívala. Popotáhl si cigarety a kouř jí fouknul skoro do obličeje. Měla ráda tu vůni. Nesnášela chuť. Ale vůni.
Dívka si začala nervózně upravovat džínovou bundu a jen se usmívala. Vyhýbala se pohledu do očí. I kdyby řekl nebo udělal cokoliv, culila by se na něj dál. Kde se tyhle pocity berou? Proč? Jaký mají smysl?
Natáhl levou ruku směrem k její dolní čelisti a trochu si ji k sobě přitáhl. ,,Seš můj Jupiter,'' zašeptal a políbil ji.
(Jupiter = největší planeta sluneční soustavy)

Po obličeji jí tekly slzy, které jí k bradě s sebou braly i poslední zbytky řasenky. Dělaly ji malé flíčky na tričku se žlutým nápisem. Ráda předstírala, že je tam napsáno Nirvana, ale bylo tam napsané Hello Kitty. Vždyť jí to připadalo tak podobné.
Proč tohle dělá? Už aby to skončilo. Vždyť má tak strašný strach. Nemohla se mu vyškubnout. A kdyby ji nedržel, stejně by se jí podlomily nohy.
V jedné její ruce jí svíral krabičku sirek, v druhé hořící sirku. Oba se na to fascinovaně dívali, i když ona trochu zamlženě slanou vodou.
,,Sfoukni ji,'' řekl klidným tichým hlasem. Nechtěl, aby se spálila. Věděl, že by pak vše bylo jen horší. A to nechtěl dopustit.
Poslechla. ,,Myslím, že už to bude dobrý. Můžeš mě pustit.''
Pustil jí ruce. Ohořelou zápalku strčila zpět do krabičky.
,,Už se ohně nebojím,'' konečně k němu stočila pohled. Styděla se, že ji takhle viděl. A navíc tak bezbrannou, vyslovila mu tím svoji největší důvěru.
Dík.

Vše se mu zdálo na nic. Protivná jeho žena, mající své dříve dlouhé nohy na stole. Protivná tmavá letní noc. Protivní mladí sousedé. Protivný hluk přicházející z bytu vedle. Protivné století. Protivné ztracené sny. Koho zajímá, že chtěl něco jiného? Musel udělat, to co mu řekli, že musí. Protože takhle to musí být. Kdo určuje, jak co musí být? Protivná společnost, vymyslela si pro sebe podivné podmínky.
,,Necháš to prostě jen tak bejt, jo?'' štěkla po něm jeho žena. Sundala nohy ze stolu, v ruce držela prázdnou skleničku, ve které stále byly stopy červeného vína, a druhou rukou se snažila natáhnout pro lahev. Sama si dolila. Když jí nedokázal nalít, tak musí sama.
Taková nebývala. Dlouhé hnědo-zrzavé vlasy, zelené oči, obličej plný pih. Tohle že je ona? Prohlížel si přitom dámu na pohovce. Proč čas tak letí? Ani ho tak neokřikovala. Řekla by něco ve smyslu, že když jsou mladí, tak ať si užívají. K čemu spánek? K čemu vstávat do práce, kterou nesnášel? Kde je ta svoboda teď? Nikdy žádná nebyla. Měl bys děkovat.
Zamyšlený se díval do zdi. Myšlenky tak daleko a přitom tak nesnesitelně blízko. Je tohle to co chtěl?
,,A… nebo kašli na ně,'' usmála se najednou jeho žena. Probralo ho to z přemýšlení a zakoukal se na ni. Místo zubů měla pusu plnou květů sedmikrásek. To bylo to nejkrásnější, co kdy v životě viděl. Nemohl věřit, tomu co vidí. Iluze? Realita.
Ne.


Bála se těch lidí v místnosti. Ale ve vedlejší místnosti to bylo ještě horší. Maminky seděly nad hrnky kávy, nakrájenou buchtou na talíři na vzdáleném kraji stolu. Jediná věc, co ji mohla potěšit, bylo to jídlo. A bylo daleko. Uprostřed stolu bylo album fotografií. Smích. Tak dlouho se nedaly vyvolat nějaké novější fotky. Jo, věci nejsou, co bývaly.
Najednou ale pocítila bodlavou bolest v oku. Snad smítko.
,,Co je?''
,,Něco mi spadlo do oka,'' postěžovala si.
,,Že je to nějakej kluk?'' odpověděla teta.
,,Jo, sousedovic Honza,'' odpověděla tetě máma.
,,Ne! Nějakej bordel,'' řekla naštvaně.
Ano. Protože by se jí tam do oka Honza vlezl.
 


Komentáře

1 Addie | Web | 23. července 2013 v 12:14 | Reagovat

Bordel je jednoznačně můj favorit, ale všechno je svým způsobem skvělé, zajímavé a odlišné.

2 Rigmor Dahl | Web | 25. července 2013 v 21:20 | Reagovat

[1]: Dík.

3 K. | Web | 29. července 2013 v 7:51 | Reagovat

Píšeš krásně! Nejvíc se mi líbil asi ten strach, ale všechno má své kouzlo - přesně, jak napsala Addie.

4 Rigmor Dahl | Web | 31. července 2013 v 22:55 | Reagovat

[3]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.